Čuchání a omývaní

13.01.2017

Autor: Přemek Kovář

I do letošního nového roku se nám neomylně podařilo vyšlápnout levou nohou.
Jak jsme vám již psali, měli jsme v úmyslu s Farruškou, matkou našeho psího rodu, vyrazit přes minulý víkend za hranice všedních dnů, do daleké slovenské ciziny trošinku si zvednout sebevědomí. Již samotný odjezd byl předzvěstí událostí budoucích. 

Plánovaný odjezd v 8 hodin se samozřejmě nekonal, co chvíli jsme jej odsunovali, takže nakonec jsme byli v 11 hodin připraveni k odjezdu, a ještě jsme šli do sklepa po "lahvinku" pro strejdu. A ejha, sklep byl plný odpadní vody, neboť se ucpala odpadní trubka splaškové vody a tato vytékala kanálkem do sklepa. Nezbylo, než se opět převléknout do pracovního a zkusit vyčistit odpad. Po hodině se podařilo. Odjezd ve 12, tedy 4 hodiny zdržení.

Do Nitry jsme dojeli v osm, ale hotel jsme hledali půl hodiny. Hotel byl na pěší zóně , ale příjezd k němu byl ze zadu jednosměrkami, s čímž si ani navigace neporadila. Do hotelu jsme dojeli tedy až v půl deváté večer.Hotel sice nebyl pětihvězdičkový, ale za ty peníze byl dobrý, a mohli tam i psi. Zabydleli jsme se, nakrmili psy a povečeřeli grilované kuře. Psi, ačkoliv byli po krmení, seděli u nás, hladově nám koukali do talířů a neomylně jim kapaly sliny. Po večeři jsme ulehli, pustili si televizi a připravovali se na osvěžující spánek Už se nám začínala klížit víčka, když k našemu velkému překvapení začala v hotelu ve sklepních prostorách diskotéka. Celou noc se hotelem neslo dunivé tuc-tuc. To však nebylo ještě to nejhorší. S přibývajícími nočními hodinami se zvyšoval počet lidí posilněných alkoholem, kteří se hlasitě dohadovali na pěší zóně přímo pod okny hotelu. Po čtvrté hodině raní se situace uklidnila a my jsme konečně usnuli spánkem spravedlivých. Budík nám zazvonil už za dvě hodiny...

Sobota ráno nás přivítala zažívacími potížemi, způsobenými zřejmě konzumací grilovaného kuřete, takže nebylo jisté, zda se budeme moci výstavy zúčastnit, protože nebylo jisté, zda nebudeme trávit sobotu na toaletě. Střeva se nám však podařilo jakž takž zklidnit a proto jsme to riskli a vyrazili na výstavu. Tato byla rozhodcovaná maďarským rozhodčím. Zkrátím to, a omezím se na to, že rozhodčí očividně dával přednost plavým hovíků, kdykoliv byl v kruhu plaváček, vždy vyhrál. I Arsánka porazil plaváček, ale upřímně, i když je samozřejmě Arsánek nejhezčí na světě, musíme uznat, že konkurent si vítězství zasloužil. Asánkovo V3 nás ale stejně těší.

Konkurentkami Farrušky, matky rodu, byly jen samé tmavé a znakaté hovice, a Farrušce se podařilo obsadit první místo a navíc dostala CAC.Odpoledne jsme pak strávili výstupem na Nitranský hradu, kde jsme zjistili, že psi dovnitř nesmí, a pak jsme jeli k Bratislavě a navštívili rodnou stanici naší Farrušky. Noc ze soboty na neděli jsme opět nedobrovolně strávili na diskotéce, na rozdíl od trsajících ovšem v posteli. Také jsme si vyslechli několikahodinové ostřejší dohadování nějakého páru, který své problémy ventiloval veřejně na pěší zóně pod okny hotelu. Vzhledem k tomu, že venku bylo teplo, topení šlo na plno a nešlo uzavřít, tak jsme museli nechat otevřené okno, abychom neuvařili psy. V neděli ráno jsme po snídani šli ještě rychle vyvenčit chlupáče do místního parčíku. Arsánek, ve snaze representovat co nejlépe, přemýšlel, jak na výstavě na sebe co nejlépe upozornit. Dlouho šmejdil po parčíku, až se mu podařilo objevit zastrčené hovínko neznámého původu, žluté barvy a tekuté konzistence. Jako zdivočený býk bez sebemenšího varování vyrazil vpřed, sklonil hlavu až k zemi a jako neřízená střela se blížil k cíli, aby se v něm navoněl. Už se viděl, jak pomazán výkaly prochází výstavištěm a všechny fenečky se za ním otáčejí. V posledním okamžiku Iva chňapla po Arsanovi a snažila se zabrzdit jeho let. Ačkoliv je léta zvyklá kočírovat moje osmdesátikilové tělo, zastavit třicetipětikilové tornádo se jí však nepodařilo. Arsánek se levou částí hlavy zabořil do té řídké hmoty.

Hned na místě jsme se pokusili tuto hmotu setřít, ale když nám došly papírové kapesníky, tak jsme to vzdali. Nezbylo, než se vrátit zpět do hotelu, bleskově proběhnout kolem recepce a schovat se do výtahu. Výtahem jsme vyjeli až do 4 poschodí. Výtah zastavil, dveře se rozevřely a vůně nového arsánkova psího parfému udeřila do obličeje nějakých hotelových hostů, čekajících na výtah. Prošli jsme okolo nich a dělali, že o ničem nevíme. Nevěřícně nás sledovali celou dobu, co jsme šli po chodbě, než jsme zalezli do pokoje. Okamžitě jsme zašli do koupelny, Arsánka jsme ovšem nemohli vykoupat, protože za hodinu se měl již předvádět na výstavišti. Takže čuchem jsme zjišťovali místa, kde se nacházely zbytky žluté hmohy, a tato místa omývali. Zase čichali, omývali, čichali a omývali. Protože již nebylo více času, popadli jsme psy a hurá na výstaviště.

Tam byla tentokrát polská rozhodčí. Ta to kosila, až příhledícím vylézaly oči z důlků. Arsánek byl hodnocen jako VD, Faruška sice ve své skupině vyhrála a dostala V1, CAC jí však udělen nebyl.Celí rozladění jsme vyrazili domů. Cestou se mi zatrhl nehet, takže v Bratislavě jsme zastavili u jednoho nákupního střediska, a vydali se koupit kleštičky na nehty. Vyjeli jsme schodama nahoru, a zeptali se jednoho domorodce, kde je v objektu nějaká drogerie. Dobrý mužík nám řekl, že na to je tam informační panel, odvedl nás k němu, spustil dotykovou obrazovku, proštudoval ji a ukázal nám cestu. Šli jsme dle instrukcí až na konec budovy, kde jsme zjistili, že dobrý mužík nás poslal úplně na druhou stranu. Takže jsme se otočili a přešli objekt na protější stranu. Koupili kleštičky a upravili zatrhlý nehet a vyrazili zpět k autu. Farruška a Arsánek seděli vpředu a byli absolutně tiše. Otevřeli jsme páté dveře a okamžitě jsme pochopili, proč jsou psi tak zamlklí. Celý zadek auta byl pokakaný řídkou psí stolicí. U Farrušky zřejmě zapracoval nervový stres z výstavy. Na místě jsme otřeli, co se dalo, srolovali zadní kobereček a vyrazili směrem domů. Auto plné zápachu, který se nepodařilo vyvětrat ani při jízdě po dálnici s otevřenými okénky. Zastavili jsme na prvním možném místě, vyhodili pokálený kobereček, papírové použité ubrousky a hledali další zdroje puchu.

Stopy po Farruščiném neštěstíčku jsme nalezli i na volantu, na sedačkách, na dveřích, na opěrkách na ruce, prostě všude. Hodinu jsme lezli po autě a čistili, čichali a čistili. Zbytek cesty proběhl v klidu, akorát na Vysočině jsme jeli v chumelenici a v poryvových větrech. Příjezd do Liberce byl ve vánici, na silnici bylo 5 cm nového sněhu, viditelnost 50 m. To byl zas jednou posraný víkend .......