Myjava 2014

23.12.2016

Autor: Přemek Kovář

V pátek podvečer po 8 hodinové jízdě (370 km 8 hodin !!! - ještě pomaleji než škodověnkou za sociááálismu) se nám podařilo bez celního odbavení protáhnout se skrz hranici do sousedního slovenského státu a vplížit se do bývalého rekreačního střediska ROH Armatůrky Myjava. Tento
styčný bod ROH odolává neuvěřitelných celých 25 let zlatokopeckému budování kapitááálismu. Celá budova by se hodila k natáčení filmů z přelomu padesátých a šedesátých let bez jedinné koruny výdajů na zakrytí výdobytků třetího tisíciletí. Fasáda, zábradlí, okna s bočníma kličkama,
umakartové ostění, nábytek, umyvadla, sociální zařízení, vchodové dveře a dokonce i kovová rohožka - vše absolutně autentické. Jen personál byl naštěstí mladší .......
Byli jsme uvítáni s plnou pohostinností domorodců teplou večeří.
Bramborák s fazolovou nátěrkou. Psi byli po cestě tak unavení, že jim ani nevadilo, že jsme měli k večeři fazole.Sobota ráno začala strašně. V pět ráno fazole a k tomu ještě hovíci.
Takže jsem s hovíky vyrazil ven venčit. Hned vedle objektu je malá ohrádka, ve které jsou králíčci na volno. Králíčci ovšem nejsou blbí a tak se z ohrádky dostali ven. Jakmile jsme však šli s hovíky okolo, hovíci - uvázáni na jednom dlouhém vodítka každý na jiné straně - volně pasoucí králíčky ucítili a probudil se v nich lovecký pud. Okamžitě a bez upozornění vyrazili na lov bez ohledu na to, že spolu s nimi jsem na vodítku přivázán i já , a silou pivovarských volů mě táhli za sebou na
trávu. Náhlé zrychlení mi nejdříve téměř vytrhlo paže z ramenních kloubů a pak začala mizet podrážka bot, jak jsem se snažil brzdit. Jakmile jsem však šlápl gumovou botou na mokrou trávu, začala jízda jako v zimě na sjezdu šusem na lyžích z Ještědu. Díky zkušenostem z mládí se mi
podařilo držet balanc až do doby, kdy jsem zakopl špičkou boty o drn. Nohy se zastavily, avšak zbytek těla pokračoval v pohybu a tak se začala rychle přibližovat k mému obličeji zem. Hovíci pocítili ztrátu mé účinné brzdy a ještě zrychlili. Dopadl jsem na břicho a snažil se brzdit aspoň
kolenem. Sitace začínala být zoufalá, neboť loučka se měnila v příkrý sráz zakončený betonovým chodníčkem. V poslední chvíli, když jsme míjeli jeden z dvou zde rostoucích smrčků, se mi podařilo levou rukou uchopit větvičku smrčku po mé pravé ruce a fungujíce jako gumové brzdící
zařízení na letadlové lodi při přistávání stíhaček se mi podařilo zarazit běh hovíků. A tak jsem zachránil hovíky pro další vystavování, protože jinak bych je snad zabil, tlamičky moje mokrý. (viz foto) A pak to vypuklo. Protože slovenský hovawartí klub není co do počtu členů zrovna velkoklubem, domnívali jsme se, že s dvěma našimi hovíky budeme tvořit celou polovinu účastníků. Leč sklaplo nám, protože se na soutěží mluvilo pomalu víc česky než slovensky. Bylo jsme upozorňováni na to, že se budeme na slovensku cítit jako doma, no bodejť by ne, když
se češi nacpou všude. Jeli jsme pomalu 400 km, abychom se zde sblížili s lidmi, kteří od nás bydlí 50 km. Ale nelitujeme; ačkoliv češi, přesto jsou to docela milí lidičky. Příjemné překvapení.A pak to začalo. Sedění, koukání, fandění, běhání ..Vystavovaní hovíci byli fšichni krásní. Čeští a slovenští hovíci patří k těm robustním typům, takže konkurence byla tvrdá. Přesto se Arsíček
tvrdě a za použití loktů probojoval až na první místo. Těžký tvrdý bezohledný nelítostný boj. V zápalu boje se neustále ohlížel po soupeřích, ale po těch nikde ani památka. 
A tak se dopracoval až na PRVNÍ MÍSTO. 
No, v rámci skromnosti musíme sebekriticky přiznat, že situaci mu ulehčil ten fakt, že byl ve své skupině jako jediný přihlášený. 

...................Zato Farruška, ta měla smůlu. Od středy občas lehce kulhala. Asi si trochu zhmoždila tlapku, když se s Arsíkem honila po zahradě a zřejmě šlápla do nějakého Arsíkova důlního díla. Množství jím vytvořených děr se nemění, neboť novými zahrabává ty starší. Jediný problém je, že
rozmístění děr se denně mění, už si to ani psi nedokáží zapamatovat. Takže když tři hodiny ležela a čekala, až přijde na řadu, tak se Farruška rozležela, bolavá tlapička taky, a když pak vyběhla, tak
kulhala. V důsledku tohoto handycapu obsadila bohužel krásné 4 místo. Rakouská rozhodčí paní Škvařilová (nenehte se zmást jménem, je evidovaná rakouská státní příslušnice a rakouská rozhodčí) každá svá vyhodnocení nahlas zdůvodňovala přihližejícím (a to dělá málo rozhodčích!!!) a u
Farrušky krásné 4 místo zdůvodnila právě kulháním, jinak že by Farruška u ní dosáhla lepšího ohodnocení.V neděli jsme pak jeli opět zpět do naší věčně Hladové chýše a cestou jsme navštívili pro nás drsné severočechy neznámý kraj Prajzký, kde je teta našich štěňouchů a současně sestra naší Farrušky.

Děkujeme našim hostitelům a všem účastníkům, se kterými jsme se směli přátelit.

© 2016 Hovistory. Všetky práva vyhradené.
Vytvorené službou Webnode
Vytvorte si webové stránky zdarma! Táto stránka bola vytvorená pomocou služby Webnode. Vytvorte si vlastný web zdarma ešte dnes! Vytvoriť stránky